Mnoho mladých architektů je oslněno minimalismem a přísahá na nerez a kosmické tvary, často však zapomínají, že otcové zakladatelé modernismu bydleli „lidsky“ a ultramoderní výboje, které vznikaly při hledání nových forem a slohů, prezentovali na architektonických sympoziích a výstavách. Bohužel cesta, kterou tyto velké osobnosti architektury a designu vytýčili, skončila (a to ne jejich vinou) v sídlištních obludáriích 80. let minulého století. Nenechte se proto zmást „trendy, cool a in“ designy, které v mnoha případech vynikají spíš cenou než kvalitou zpracování nebo užitnou hodnotou. Podotýkám, že existuje spousta zajímavých současných designérů, jejichž produkce je hodnotná a život v takovém interiéru je velmi pohodlný, ale některé projekty působí tak, že zajímavě vypadají jen v designovém studiu nebo v katalogu. Ale pokud někomu vyhovuje život na palubě kosmické lodi plné křivých váziček a nerezavých kelímků, má na to plné právo.
Od solitéru k sektoru
Počátkem 20. století mnoho tvůrců hledalo takové formy umění a architektury, které by odpovídaly stále se zrychlujícímu životnímu stylu a názoru moderního industrializovaného člověka. Převratné změny ve společnosti a zejména trýznivé zkušenosti I. světové války ještě urychlily odpoutání městského člověka od „poklidných a idylických“ časů osvícenství a romantismu. Toto přetnutí pupeční šňůry s poklidným časem měšťanských bálů dokončily hekatomby II. světové války. To se odrazilo i na věcech denní potřeby, nábytku, bytových doplňcích i samotném způsobu bydlení. Zatímco na počátku století byl kubistický a funkcionalistický nábytek ještě solitérní a dokonale řemeslně zpracovaný, tak sektor, který se rozbujel v padesátých letech 20. století, byl plodem automatizované a maximálně účelové tovární sériové velkovýroby. Také díky totalitní ideologii preferující masovost se lidé překotně zbavovali historického nábytku minulých „tmářských“ epoch a obklopovali se méně kvalitním typizovaným sektorovým nábytkem.
Nostalgie a únik
Teprve v šedesátých a zejména v sedmdesátých letech se lidé začínají k historickému nábytku vracet a začínají si ho vážit, stejně jako i bytových doplňků po prapředcích. Ve snaze uniknout z osidel šedivé normalizační reality prchají o víkendech na venkov. Začíná rozvoj chalupářství a hlad po selském nábytku, truhlicích, hmoždířích a petrolejkách. Tyto tendence však někdy končily kýčem v podobě skrumáží nalakovaných loukoťových kol, cepů a vesnických necek. Ve městech, kde stále převažovala stará zástavba, se do klasicistních domů vracel historický nábytek koupený v bazaru či nalezený na půdách a organicky (a častěji spíše neorganicky) se mísil s obývacími stěnami husákovské éry. Záleželo na míře vkusu a estetických schopnostech obyvatel konkrétního domu či bytu.
Časy a poptávka se mění
Zatímco v šedesátých letech byl například barokní nábytek relativně dostupný, v osmdesátých letech jeho ceny přesáhly možnosti většiny obyvatelstva. Volně dostupný zůstal většinou nábytek secesní či nábytek ve stylu historismu. Funkcionalistický trubkový nábytek byl tehdy pro sběratele neobjeven a jeho čas přišel až počátkem devadesátých let. V současnosti lidé objevují také nábytek a doplňky v bruselském stylu z konce padesátých let, nejenom proto, že tento sloh trval velmi krátce a jedná se o unikátní tuzemský sloh, ale hlavně proto, že svým bizarně kapkovitým tvarem působí svěže a neotřele. A zde se dostáváme k zajímavému jevu, kdy se nábytek z počátku druhé poloviny 20. století (např. čalouněný sedací nábytek, psací stoly, svítidla a další doplňky) začíná sbírat, protože proti dnešní dřevotřískově pseudorustikální produkci made in EU působí najednou oduševněle a moderně.
V éře postmoderny
Protože samotná moderna zestárla a stala se historií, musíme dnes do historického nábytku řadit také funkcionalistický, kubistický i bruselský nábytek, i když jeho kořeny vyrůstají z odporu proti historizujícím slohům. Z toho vyplývá nutnost individuálního přístupu ke každému kusu, protože zakomponovat do interiéru nábytek z různých období je mnohem obtížnější, než prolistovat katalog nebo si v nábytkovém studiu nechat na počítači vytvořit 3D model a pomocí myši stěhovat a dolaďovat jednotlivé části virtuálního pokoje. Ale na druhé straně historický nábytek má duši, a pokud ho citlivě zakomponujete do obytného prostoru, získáte kromě hodnotných solitérů mnohem víc osobitý interiér s dotykem historie.